(O)sudové setkání

Tato básnička má spíš sranda nádech, abych tu melancholii proložila ;-)

Proboha!, říkám si, kde to jsem?

A žasnu přitom úžasem,

jak cizí svět se může zdát,

když okolí své nepoznám.

Co však když navíc nepoznám,

kdo je ten vedle spící pán.

Zděšený vzdech, pak chytám dech

a pod peřinu hned koukám.

Panika náhle nastane,

kštice má hrůzou povstane,

věřiti nechci, leč není to sen,

pod duchnou těžkou já nahá jsem!

Vzpomenout chci si, jak octla jsem se tu,

zjistit, kam došli jsme, na jakou metu.

Jediné, co však v mé hlavě teď zeje,

prázdnota, tma, to nic bez naděje.

Nemohu divit se, že jsem tak dopadla,

závora mysli do prázdna zapadla.

Těžko lze dosáhnout jiného konce,

když vínu holdovat přestat se nechce.